18.2.2015 | 1. kapitola – Nasavrky – historie

Vážení spoluobčané. Shodou okolností se mi do rukou dostala útlá publikace „Nasavrky“, jejímž autorem je pan Vojtěch Žemlička, otec p. Vladimíra Žemličky (ZLN). Dle slov autora bylo cílem publikace „Objasnění a uchování dosavadní historie Nasavrk pro dnešní i příští generace“. V souladu s touto myšlenkou a se souhlasem syna autora, si Vás proto dovolím seznámit s kompletním obsahem, o kterém věřím, že je, alespoň pro „Nasavrčáky“,  velmi zajímavým čtením. Každý týden budu na těchto stránkách publikovat vždy jednu kapitolu z výše zmíněné publikace.

Kapitola 1:

Historie Nasavrk a okolí

Částečná historie majitelů hradu Strádova, tvrze a městečka Nasavrk

Co se v pravěku dělo v místech, kde jsou Nasavrky, není známo, ale podle archeologických výzkumů je dokázáno, že v nedaleké obci Hradiště bylo rozlehlé keltské oppidum. Toto veliké sídliště se rozkládalo nad řekou Chrudimkou a zabíralo území asi 20ha. Na stranách, které nebyly chráněny přírodními svahy k řece, byly vybudovány trojnásobné vysoké valy. Sídliště toto vzniklo asi 2000 let před naším letopočtem.

Díky pochopení ONV v Chrudimi se od roku 1971 začalo na tomto území se systematickým výzkumem, který provádí Archeologický ústav Čs. Akademie věd pod vedením odborného archeologa dr. M. Prince. Snad delší průzkum přinese světlo dávné minulosti našeho kraje. Porovnáme-li ale polohu obce Hradiště, musíme přijít k závěru, že příjezdové cesty k tomuto velkému sídlišti ke spojeni s Chrudimskem musely vést přes dolní část Nasavrk.

Průzkum celého objektu. který trval několik let, přinesl každoročně nové významné objevy. Především bylo zjištěno celkem trojí osídlení hradiště: Halštatské, latinské a slovanské (hradištní a středověké). Již dříve se na celém území nalézaly keramické střepy a různé nástroje, které jsou uloženy v Národnim muzeu v Praze a v muzeích v Chrudimi a Hlinsku.

Při průzkumu byl objeven celý komplex výrobních objektů, ze kterých možno doložit, že v oppidu byly různé řemeslnické dílny. Mimo různých nalezených předmětů byla nejvýznamnějším nálezem kamenná hlava vysoká asi 21 cm, která má dva obličeje, pohlížející dopředu i dozadu. Obličejová část má zřetelně vymodelované rysy, jak bradu, ústa, nos, oči i čelo a slisované vlasy. Objev kamenné hlavy zde nalezený, je prvním nálezem svého druhu na našem území.

Celý průzkum přinesl cenné a často překvapující mimořádné vědecké výsledky, které přispívají k hlubšimu poznání osudu našich zemí na vrcholu jejich pravěkého vývoje.

Uvažuje se, že by po uvolnění místnosti v přízemí nasavrckého zámku byla možnost ze všech předmětů nalezených instalovat názornou expozici o pravěkém a časně historickém osídlení hradištského keltského sídliště a celého našeho kraje.

Podle nejstarších historických záznamů patřilo celé naše území rodu Slavníkovců, a to do roku 996, kdy po jejich vyhubení bylo přivtěleno ke knížectví českému.

Tehdejší území Čech bylo protkáno tzv. stezkami, které spojovaly všechna větší osídlená místa a přes pohraniční lesy vedly i do sousedních zemí. Byly to vlastně cesty, po kterých se ubírali obchodníci a karavany se zbožím. Byly též používány k větším přesunům vojenským.

Naším krajem vedly dvě zemské stezky – Trstenická a Haberská. Od stezky Trstenické odbočovala poboční stezka k Litomyšli, ke Skutči, Chrasti a Pardubicům. Tato poboční stezka byla ke stezce Haberské nejblíže u Chrasti. Od této stezky vedla poboční k Žumberku, Nasavrkům, Stříteži, snad k Seči a odtud na Čáslavsko.

Poněvadž v tehdejších dobách bylo celé okrajové území Čech prorostlé hustými lesy, byla kolem stezek vybudována řada hradů a hradišť neboli „strážišt“ k jejich ochraně.

Je tedy pravděpodobné, že hrad Žumberk, Strádov, tvrz Nasavrky a další opevněná místa byla zřízena jako strážiště, kde byli ubytováni strážci a celníci, kteří měli za povinnost udržovat bezpečnost těchto cest a případně vybírat stanovené poplatky.

Domníváme-li se, že Nasavrky byly zřízeny jako sídlo stráže pro stezky, nutno jejich založení klást pravděpodobně do X.—XI. Století.

Z historických pramenů jest ještě pozoruhodné to, že i když okolní území na západní straně Nasavrk bylo již roku 1120 darováno králem k tzv. újezdu (klášteru) vilemovskému a na východní straně klášteru podlažickému, byly Nasavrky s hradem Strádovem a s velkou rozlohou lesů z tohoto darování vyňaty.

(Pro nás je zajímavé to, že újezd vilemovský sahal až k Nasavrkům, zabíral ještě Hodonín a Hradiště. Obě tyto vesnice ještě v 18. století za nasavrckého panství patřily pod rychtu Křižanovskou.)

Je tedy nejlepším dokladem to, že Nasavrky a celé území bylo vyňato z tohoto rozdělení a darování úmyslně a zůstalo i nadále jako enkláva v majetku a moci krále.

Příčina byla nasnadě: hrad Strádov a tvrz Nasavrky zůstaly i nadále strážištěm a hradištěm.

Hrad Strádov a vesnička Nasavrky s tvrzí tvořily odedávna jeden celek, který měl vždy jednoho majitele.

Kdo a kdy postavil tak poměrně velký a důkladně stavěný hrad není známo. Není znám ani první majitel.

Je velice pravděpodobné, že hrad Strádov byl postaven až po určitém zalidnění kraje. Jistěže měl na svou dobu velký význam. Historik prof. Sedláček uznává, že je starší než Nasavrky, o kterých se jako o místě velmi významném ve starých listinách píše velmi často. Jak již bylo napsáno, byly Nasavrky jako tvrzené místo i s hradem Strádovem a několika vesničkami od nepamětných dob vždy jediným zbožím.

V samotných Nasavrkách stála opevněná tvrz na místě dnešního zámku.

Hrad Strádov s velkým předhradím byl postaven na ostrohu, který je tvořen skálou, vybočující ze stráně k řece Chrudimce a jejím přítokem, potokem tekoucím od Libáně. Vlastní hrad byl původně sedmihranný a od rozlehlého předhradí byl oddělen velmi hlubokým příkopem. Hrad sám byl místem zřejmě nejpevnějším a také posledním útočištěm v případě nebezpečí. Samotné předhradí je asi pětkrát větší než prostor hradu a je opět od ostatních pozemků odděleno příkopem a valy. Bylo to místo pro byty čeledě a pro hospodářské budovy. Vypráví se, že zde býval i pivovar. Na místě předhradí najdeme ještě dnes zbytky sklepení.

Dnes je z hradu zbořeniště, kde se drží zdi jen na straně severní. V roce 1928 na žádost nasavrckého spolku pro ochranu a okrašlování domoviny dal bývalý majitel Strádova Auersperg zříceninu na své náklady opravit. Pod dohledem sekčního šéfa Wirta a lesmistra Reicha byly zdi utuženy hlubokým vyspárováním cementovou maltou.

O vysunuté skalní plošině nad řekou Chrudimkou se vypráví pověst o zlé princezně, která prý na hradě bydlela a svým nápadníkům nařizovala, aby se na tomto kameni třikrát otočili i s koněm. Mezi lidem se ode dávna udržovala pověst, že nasavrcký zámek byl s hradem Strádovem spojen podzemní chodbou. Snad jednou tento starý a tak opomíjený hrad vzbudí zájem archeologů a jejich výzkumy přinesou nové objevy.

Kdy byl tento hrad rozbořen se přesně neví. Jisté je, že již v roce 1457 se o něm píše jako o neobývaném. Snad byl zbořen až po lipanské tragédii, kdy hrad poskytoval úkryt zbytkům husitských vojsk.

O samotných Nasavrkách je ve starých záznamech psáno, že v nejstarších dobách byly sídlem vladyků Žehartů. Je jisté, že to byla vesnice s tvrzi, kostelem a farou. Doloženo je to listinami ze dne 3. prosince 1349, v nichž byla písemná dohoda s arcibiskupem pražským o postoupení kostela novému biskupství litomyšlskému. V další listině ze dne 4. listopadu 1350 je konečné rozhodnutí o postoupení farního kostela k diecési litomyšlské. Obě tyto listiny jsou uchovány v archívu rajhradském. Třetí listina arcibiskupa Arnošta z Pardubic ze dne 4. listopadu 1350 je uložena v archívu města Litomyšle.

V první listině jsou Nasavrky nazývány Nassawrk, v druhé listině Slassawrk a ve třetí listině Slaassuvogek. Je zajímavé, že již v tehdejší době nebylo přesně dohodnuto jméno naší obce. Jméno Nasavrk se po dlouhou dobu nemohlo ustálit, neboť se psalo Nazevrchy, Nasevrky, Nazevrky a Nazavrchy. V Sedláčkových Hradech a zámcích se píše Nasevrky. V díle Čechy díl XII. od Aloise Jiráska Nazavrchy a v díle Krásy naší vlasti od Karla Adámka také Nazavrchy. Konečně se ustálil úřední název, který trvá do dneška, a tak máme Nasavrky. Jméno „Nasavrky“ je nezvyklé, podivného zvuku, a proto mu lidé odedávna věnovali pozornost. Snažili se je různě vykládat a proniknout do tajemství jeho vzniku a původu. Název Nasavrchy se odvozoval z toho, že okolní výšiny jsou vrchy. Název Nasavrky se pak odvozoval podle pověsti od volání, vrkání, houkání, troubení, jimiž při honech v okolních lesích byli lovci svoláváni.

Podle výše uvedených listin je známo, že v polovině 14. století byly Nasavrky farní osadou s kostelem a tvrzí. Neví se ale, za kterého majitele byl tento kostel postaven a zdali to bylo již ve století 14. nebo ke konci 13. století. Z historie je známo, že kostel se stavěl vždy na místě, které bylo středem širšího okolí. Dále, že se stavěl vždy za patronace pánů nebo šlechty, kterým toto místo patřilo anebo na něm měli větší zájem. Kostel byl postaven ve slohu gotickém, s hlavni věží nad vchodem do kostela a malou věží nad oltářem a s vestavěnou hrobkou. Tento kostel se zachoval v původním stavu až do požáru v roce 1740, který postihl dolní část Nasavrk a při kterém shořelo i druhé patro zámku. V kostele strávil tehdy požár celou gotickou věž, shořely varhany a celé zařízení kostela. Na věži se rozlily zvony. Klenba, jak nad lodí kostela, tak i nad presbyteriem zůstala.

Při znovuzřízení kostela, kromě farníkú, vypomáhala z větší části i vrchnost. Za její pomoci bylo poměrně brzy vše dáno do pořádku. Věž ale již nebyla postavena v původní podobě. Podle tehdejšího zvyku byla cibulovitá. Kostel byl vybaven mnohými oltáři a dalším vnitřním zařizením. Kostelní práce tehdy provedl chrudimský pozlacovač Hradecký a kutnohorský varhanář Pavel Horák.

V roce 1754 byla stará sákristie, která stále na pravé straně kostela, zbořena a postavena na levou stranu. Místo ni byla postavena tzv. panská kaple, která byla s kostelem spojena jen dvěma okny. Úzká gotická okna byla roku 1760 rozšířena a zvětšena.

Že byl kostel před požárem a po třicetileté válce chudý, je vidět podle zachovaného inventáře z ledna 1707, který poslal bojanovský farář arcibiskupství do Prahy. Kostel měl sice železných krav 22, zvony 3, ale toliko stříbrný kalich, měděnou monstranci, 6 cínových svícnů, 6 dřevěných, starou měděnou kadidelnici, cínový kalich pro přijímání a menší cínovou nádobku pro svěcenou vodu, na věži tři zvony, v kostele římský misál, dva zvonečky na mši. dvě nádobky na květiny, něco posvátných rouch, kancionál pro chór, českou knihu evangelijní, postilu, barevnou lampu pro věčné světlo a stříbrnou schránku pro hostie. Kostel potom vyhořel ještě v roce 1820. Kolem kostela byl v tehdejších časech poměrně rozlehlý hřbitov. Ještě v polovině tohoto století byly na dnešní farské zahradě za kostelem vidět neslehlé kopečky hrobů. Když se stavěla v roce 1912 silnice k Hradišti, bylo vykopáno velké množství kostí, které byly potom uloženy na hřbitově. Také když se v roce 1940 kácely velké jedlé kaštany, které stály u kostela, bylo vykopáno hodně kostí. Když pan Vodrážka v roce 1950 snižoval terén před domem a opravoval zahrádku, bylo vidět řadu hrobů. Před svým domem již na žádné kostry nepřišel. Z toho je patrné, že na západní straně sahal hřbitov jen k úrovni kostela. Směrem na náměstí sahal až skoro ke konci budovy MNV.

Kdy byl hřbitov u kostela zrušen a přenesen na dnešní místo, není přesně známo, ale předpokládá se, že to mělo být za panství Schenfeldů, ke konci 17. století anebo na počátku 18. století, při stavbě úřednické budovy, dnešního MNV. Ze zrušeného hřbitova mají být i křížky, z nichž jeden stojí za horním koncem Nasavrk u cesty k Hodonínu a druhý u domu pana Kopečného, čp. 166.

O nasavrcké tvrzi je známo jen to, že stála na místě dnešního zámku. Je jisto, že svou polohou na kopci vévodila celému okolí. Z východní a severní strany byla chráněna přírodními svahy a ke straně jižní, k náměstí prý byl hluboký příkop, snad i se zvedacím mostem. Dodnes se z původní tvrze zachovala část zdiva, přístupná ještě před několika lety chodbou pod zámkem ze severovýchodní strany. Upozornil na to v roce 1932 konzervátor mistr Lenkvik, který upravoval zámek pro nového majitele – Domov sv. Kláry. Dnes je tato chodba zasypána.

Že tvrz musela být poměrně rozlehlá, je vidět z toho, že se do ní roku 1591 přestěhovala vdova po Janu Kekulovi. Anna z Biskupic a Orle a s ní dvě její nevlastní dcery, z nichž každá měla jednu služebnici.

Fotografie